Jako psycholožka jsem pracovala roky s rodiči a jejich dětmi, učila jsem je rodičovské dovednosti a navyšovala jejich kompetence. V roce 2014 jsem byla požádána, abych vedla vzdělávání pro pěstouny. O. k., řekla jsem si. To jen překlopím to, co umím, pro jinou skupinu. Výsledek? Ani nápad. To, co funguje rodičům, nefunguje pěstounům. Anebo nefunguje s takovými výsledky.
Například „důsledky“. Něco, co umí efektivně měnit nevhodné chování dětí. Velmi rychle si to propojí a vidí: „Aha, když se budu chovat takto, tak to nese tyto důsledky. Přijdu pozdě – nejdu ven. Mám nepořádek v pokoji – nemám kapesné.“
A děti v náhradce? Pro ty jsou důsledky sdělením: „Nemá mě rád. Jsem špatný člověk. Svět je špatné místo.“ Prostě jdou místo k posloupnosti „uvědomím si chování a důsledek a změním chování“ k sobě a ke svým zraněním.
A těchto jiných a nových vhledů do toho, že „děti v náhradce to mají často jinak“, jsem za svoji praxi objevila mnoho. A platí to samozřejmě i pro práci pedagogů ve školkách a školách. Jsem také školní psycholožkou, takže vše vidím i v rovině škol.
O kom mluvíme? Proč to tak je? A co s tím?
Kdo jsou děti, o kterých zde mluvíme jako o dětech v náhradce?
To jsou děti v náhradní rodinné péči, v pěstounských rodinách, děti adoptované, osvojené, děti v dětských domovech. Zároveň podobnosti můžete vidět u dětí, kterým jejich rodiče nenaplnili základní potřeby v jejich raném dětství, které byly často nemocné a hospitalizované, které jsou u rodičů, co je psychicky či fyzicky týrají. Prostě ty, které zažily to, co si mnoho dospělých vůbec nedokáže představit.
Co to znamená?
Odborné výrazy, se kterými se setkáváte ve zprávách o těchto dětech, jsou například trauma, CAN, attachment.
Trauma, psychické (nebo též duševní) trauma, je psychické zranění, duševní stav člověka, ke kterému dochází v důsledku traumatické (traumatizující) události, jakou může být těžký úraz, úmrtí v rodině, znásilnění, šikana… Traumatem se rozumí zážitek, který ve velké míře porušuje duševní rovnováhu.
CAN – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom „CAN“ = child abuse and neglect) lze definovat jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu, vývoje dítěte a jeho postavení ve společnosti a zároveň v rodině. Vzniká převážně úmyslným ubližováním dítěti, které je nejčastěji způsobeno jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči. Extrémní podobou CAN je smrt dítěte.
Attachment – citové pouto, citová vazba.
Porozumění
Prvním krokem k tomu, aby dítě v náhradce lépe fungovalo, je porozumění.
Vidíme chování, postupy pro jeho změnu nám nefungují. Proč?
Jdeme k porozumění.
Když si představíte ledovec, tak to, co vidíme, je špička ledovce. To, co je na povrchu. A pod mořem se skrývá ohromná masa. Jsou tam nenaplněné potřeby, přesvědčení, emoce. A pro porozumění chování potřebujeme porozumět tomu, co se odehrává pod mořem. Porozumět příčinám. Nenaplněným potřebám.
Attachment
Když se dítě narodí, tak má desítky a desítky potřeb, které mu naplňuje jeho primární pečující osoba, jeho dospělý člověk. Jeden člověk, dost dobrý, docela dobrý. Nemusí být dokonalý. Jde pouze o to, aby naplňoval a uspokojoval stále dokola to, co dítě potřebuje. Má hlad, nakrmí. Potřebuje spát, ukolébá. Potřebuje pozornost, pochová. A dítě si postupně tvoří zkušenost: „Aha, někdo tady pro mě je, kdo se o mě postará.“ A jde do života vybaveno základním poznáním o sobě, lidech a světu: „Jsem dost dobrý člověk, někdo mě má rád, lidi jsou docela dobří a svět je bezpečné místo.“ Zde vzniká naplnění prvního vývojového úkolu, první potřeby. Vzniká DŮVĚRA. V sebe, v druhé, ve svět. Vzniká citová vazba.
Tomu říkáme první kolo potřeb.
V druhém a třetím roce života se odehrává druhé kolo, tvoří se HRANICE. Dítě, které je navázáno, začne dělat věci, které nesmí. Někam odchází, „zlobí“, prozkoumává hranice. A jeho dospělý mu řekne: „Ne, to nesmíš.“ A dítě se zalekne, že ho jeho maminka už nemá ráda. A maminka říká: „To víš, že tě mám ráda. Za dveře chodit sám nesmíš.“ A dítě si začne rozpojovat a začne vnímat ten rozdíl mezi tím „jsem špatné“ a „chovám se špatně“. A začne respektovat hranice.
A pak jde toto dítě, které má důvěru a umí respektovat hranice, do školky a školy. A tam nastává socializace.
A co když to tak není?
Výše popsaná dvě kola potřeb učí dítě důvěře, vztahu a hranicím. Děti v náhradce málokdy zažily takto ideální stav. Naopak. Rodiče, co jim měli uspokojovat potřeby, se k nim nechovali dobře. Týrali je, nevšímali si jich, děti si musely potřeby naplňovat samy, krást, starat se samy o sebe… Nejsou navázané, nemají důvěru v sebe, lidi, svět. Myslí si, že ony nejsou dobré, lidi nejsou dobří a svět není dobré místo. A tím pádem nerespektují hranice.
Aaby to nebylo tak jednoduché, tak máme různé druhy vztahové, citové vazby, attachmentu. Bezpečný, odtažitý, ambivalentní a dezorganizovaný.
Tolik pro základní porozumění.
Jak na to prakticky?
O tom vám povím v dalším článku, který vyjde příští týden.
Autor: Monika Čuhelová, psycholožka
_1000.png)