Emoce I. díl: Co to jsou emoce a jak s nimi nakládat?

Máme za sebou komunikaci. Komunikaci s rodiči, jejíž pravidla můžeme přenášet i do komunikace s dětmi, kolegy, spolupracovnicemi, partnery. A jakmile školím téma komunikace, tak se vždy objeví slova: „Ano, ta komunikace, to se dá naučit, to by šlo. Ale vždy mi do toho zasáhnou emoce a to je pak špatné. Nevím, co s tím, zahltí mě, chce se mi plakat, křičet, jsem ve stresu, vzteky nemohu mluvit.“

Samozřejmě, že o emocích toho bylo napsáno tolik, že pro hlubší porozumění je dobré si přečíst knihu, absolvovat kurz, výcvik. Tak jen stručně o tom, co já ve své praxi vidím nejčastěji a co by každý měl vědět, aby se mu lépe učilo, žilo i komunikovalo.

O čem budeme mluvit aneb co to jsou emoce a pocity?

Emoce jsou hlubší, tělesné děje a neurochemické reakce, které nastavují organismus k akci. Pocity jsou jemnější a trvají déle. V tomto kontextu můžeme štěstí pojmenovat jako pocit a radost jako emoci. Dle Golemana, autora pojmu emoční inteligence, jsou základními emocemi hněv, láska, smutek, překvapení, strach, rozhořčený odpor, radost a hanba.

Emoce

Propojení teorie a praxe:

Emoce mají různou intenzitu.  

Toho je dobré si být vědomi jak pro vlastní práci sami se sebou, tak pro práci s dětmi či kýmkoliv druhým. Čím intenzivnější emoce je, tím méně jsme schopni ji korigovat rozumem a tím víc je potřeba ji nejprve prožít, nechat odejít a pak, když se rozum opět vzpamatuje, pracovat dál. Jak, to si samozřejmě řekneme. V praxi často vidíme situace, kdy někdo velmi klidný klidným hlasem něco vysvětluje někomu velmi rozčilenému. Nebo vzteklé ležící dítě a nad ním respektující dospělý, rodič či učitel, který stále něco vysvětluje. Tak to opravdu dělat nemusíte. Je to zbytečné. Povíme si, jak jinak.

Silné emoce nám častokrát jakoby vypnou rozum

Když vysvětluji práci s emocemi dětem, tak to říkám přesně takto: „Emoce ti vypíná šedou kůru mozkovou.“ To je důležité vědět a propojit s předchozí informací. Pokud je emoce velmi intenzivní, ovlivní, co a jak slyšíme, vnímáme, pamatujeme si, ovlivní, jak se učíme, co si zapamatujeme. Ovlivňuje kognitivní funkce. Proto třeba silný strach a stres nejdou dohromady s učením se. Proto často, když máte děti, které se něčeho bojí, tak opravdu nejsou schopny uklidnit se tím, že jim budete předkládat informace. U strachu nízké intenzity to jde, ale u „velkého strachu“ ne. A tak se můžeme divit, že přestože dětem dokola vysvětlujeme, jak ten zítřejší den, kdy píší písemku, bude vypadat, se ony přesto bojí a dokola se nás ptají.

Emoce jsou subjektivní. To, co nás rozčílí, druhé nechává celkem chladnými. To, co jednoho rozpláče, se druhého ani nedotkne. Vztek je spojen s našimi hodnotami, máme je podobné, ale ne stejné. Někoho rozčílí, když se někdo strefuje do jeho rodiny, druhého vše, co se týká politiky. Je to subjektivní.

Emoce jsou proměnlivé. To už my, dospělí, víme. Víme, že jsme sice nyní smutní, ale ono bude zase lépe. Že se z té krize nějak vyhrabeme. Že jsem vzteklá, ale mohu si jít do lesa a tam se uklidním. Ne každý umí takto s emocemi pracovat. Ne každý má nástroje, jak se uklidnit. A už vůbec ne děti a teens. Malé děti si třeba často myslí, že „už budu smutná napořád“.

3 praktické tipy, které plynou z výše uvedené teorie

  1.       Když jsme v emocích a máme vypnutou šedou kůru, tak opravdu nevadí, že stopneme komunikaci a uklidníme se. Naopak, je to ku prospěchu. Pokud můžete, dejte si pauzu, jděte se projít, opláchnout si obličej studenou vodou, chvilku se někde stranou prodýchejte. Totéž dovolte i dětem a teens. Když mají silné emoce, taks nimi racionálně neřešte nic. Naučte je zklidnit se, což se i zde budeme učit v dalších článcích. A hlavně – pak se k tomu vraťte. To je prostě základ, aby mohlo docházet ke změně. Něco se odehraje, dramatická situace. Následně se vše zklidní. A to je ten pravý moment k tomu, podívat se na to, co se dělo. Jak u sebe samých, tak u dětí. „Všimla jsem si, že jsi naštvaně schovala sešit do aktovky a pak jsi začala plakat. Co se stalo?“ „Vůbec se mi nelíbilo, jak jsi vztekle hodila penálem přes celou třídu. Co se stalo?“ Věnujte se popisu, propojujte, hledejte porozumění. A pak: „Hm… A napadá tě, jak by to šlo příště jinak?“ A už se věnujeme tomu, jaké jiné strategie použít.
  2.       Naučte se emoce pojmenovávat. Tím si lépe propojíte mozek a dřív dojde ke zklidnění emocí, jež nechceme, a naopak můžete posílit emoce, které chceme. Takže sami pro sebe si jasně a zřetelně říkejte: „To jsem teda vzteklá.“ „Mám velký strach.“
  3.       Vždy ano emoci a ne chování, protože každá emoce je v pořádku. Každá emoce, kterou prožívá ten druhý, je v pořádku. Jediné, co limitujme, je chování. „Rozumím tomu, že se zlobíš. Terezku bít nesmíš.“ Takže máme všechno pochopení světa pro to, co člověk prožívá, ale to neznamená, že omlouváme, že se nevhodně chová.

Další tipy, teorie a praxe zase příště.

Přeji pěkné dny.

Monika Čuhelová, psycholožka

Vložte svůj komentář