Připravila jsem sérii článků, které by vás mohly inspirovat, jak lépe ve škole a školce komunikovat s rodiči. A samozřejmě nejen s rodiči, ale i mezi sebou v rámci týmu a v dalších situacích.
V předchozích dvou článcích jsem psala o porozumění, ocenění, hledání dobrého záměru a o tom, co rozhodně v komunikaci nepoužívat, čili o faulech, nálepkách a pár vybraných slovech, které nám komunikaci ztěžují.
Dnes se spolu podíváme na to, co v komunikaci používat. Velmi jasně, stručně a efektivně. Naštěstí komunikace není žádná velká věda.
Čí je to problém?
Příslušnost problému je základní technika, která vám pomůže nastavovat kvalitní komunikaci, ušetří vám mnoho problémů a bezesných nocí. Díky ní rozpoznáte, jak nejvhodněji komunikovat daný problém.
Příslušnost problému je potřeba rozpoznat vždy na začátku. Jak?
Existuje nějaký problém
- Koho to trápí?
- Komu to vadí?
- Komu problém přísluší?
- Je to problém můj?
- Je to problém rodiče?
Dvě různé startovní pozice, od kterých začínáme a které vyžadují odlišné komunikační přístupy.
Problém má rodič
- „Nelíbí se mi, že jste dítě přesadil.“
- „Máme hodně domácích úkolů.“
- „Vadí mi, že se Patrikovi málo věnujete.“
- „Jsem smutná, že Aničku nikdy nepochválíte.“
Problém máme my
- Patrik otravuje kamarády.
- Dítě nemá pomůcky.
- Nejsou zaplacené fotky atd.
Problém má rodič
Obecně, když je problém na straně druhého, máme tendenci jít hned do obrany, doporučení, návrhů, pomoci. To, prosím, nedělejte. Zkuste si představit sami sebe, když máte těžký den v práci, s kolegyní jste se nepohodli, šéf vám přidal úkol, nestihli jste, co jste chtěli, žáci zlobili… A přijdete domů a řeknete: „To byl teda hrozný den. Dělal jsem, co jsem mohl, a oni mi tam skákali po hlavě.“ A váš partner či vaše partnerka namísto toho, aby řekli „pojď sem“ a objali vás, začnou mluvit o tom, že to musíte nějak řešit nebo že vám vždy říkali, že se na tu práci nehodíte, případně vás začnou analyzovat, doporučovat vám něco, řeknou, že si to do školy přijdou vyřídit, chtějí něco řešit…
Když má problém rodič, tak první, k čemu jděte, je empatie.
EMAPTICKÁ REAKCE
Necháváte druhého, rodiče, vyprávět a ošetříte a pojmenováváte emoce.
„Vidím, že se zlobíte, že jsem Patrika přesadila.“
A doplňujete o
- naslouchání
- zrcadlení
- hm…
- rozumím...
- rozumím tomu dobře, že…
- rekapitulace
- jinými slovy
Samozřejmě, že v situaci, kdy se na vás rodič obrací s tím, že se mu něco nelíbí a že potřebuje něco vyřešit, tak nestačí, když jen přikyvujete a říkáte: „Vidím, že jste rozčílený.“ Ale vždy u toho začněte. Dá vám to čas a prostor a to naladění se na emoce druhého, rozpoznání emoce druhého dávají rodiči pocit, že jste na jedné lodi a že mu rozumíte.
Takže samozřejmě, že po empatické reakci například nabízíte pomoc, hledáte řešení, vysvětlujete, co se děje a proč k situaci došlo. Případně použijete větu: „Co s tím uděláme?“
Problém máme my
Nám se něco nelíbí, nelíbí se nám, že dítě nemá pomůcky, chová se nevhodně, rodič nepřinesl peníze. A o našem problému, o tom, co nám vadí, chceme rodiče informovat, přimět ho k řešení či spolupráci na řešení.
O co nám jde a co chceme, to je dobré na začátku vědět. Neboli – znát cíl, proč o tom rodiči vlastně říkáme.
Pokud je problém na naší straně, tak z komunikačních technik vybíráme „já-výrok“, „potřebuji“, případně prvky z nenásilné komunikace.
Popisujeme, co se děje, mluvíme o tom, jaké máme pocity a jaké jsou příčiny.
„Nemáte zaplacené fotky. Vadí mi to. Potřebuji, abych měla finance v pořádku.“
Nehodnotíme, nenálepkujeme, nefaulujeme. Jasně a stručně mluvíme o tom, co se nám nelíbí. Nemluvím v „my“.
„Potřebuji, aby vždy, když se domluvíme na pomůckách, byly věci v pořádku. Nejen že to vadí mně, protože mě to zdržuje od práce. Vadí to i vaší dceři, není jí to příjemné. Děkuji za pochopení.“
Zamotané problémy
Ne vždy je to tak jednouché. Jednoduché to je tehdy, když „někdo s něčím přichází“. Každopádně obvykle komunikace začíná u jedné strany, která má problém. A v té chvíli začneme rozlišovat příslušnost problému a vybíráme vhodnou komunikační strategii.
Problém mám já, použijeme já-výrok. Rodič se začne hájit, použijeme empatii.
A držíme se CÍLE naší komunikace
A to je vlastně vše. Jde to vždy snadno? Ano i ne. Kdybychom všichni komunikovali pouze racionálně, tak by to stačilo. Nicméně nám se k tomu přidávají například různé emoce. A s některými lidmi je komunikace prostě náročnější.
A o tom zase příště.
Přeji krásný začátek roku 2023 a hodně klidných dní.
Autorka: Monika Čuhelová
