Motivace ve škole

Potřebujeme namotivovat děti, aby pracovaly a učily se? Nevíme, jak na to? Známky, výhrůžky, pochvaly – vše selhává? Prostě se jim nechce?

Otázky kolem motivace jsou ve škole velmi časté. Nedovedeme si poradit, jak na to, aby děti a dospívající pracovali tak, jak mají, aby využívali svůj potenciál. Na prvním stupni vnější motivace stylem odměny a tresty ještě nějak funguje. Na druhém stupni nefunguje ani to, obzvlášť u teenagerů, co jsou v opozici, selhávající nebo se cítí být zařazeni do škatulky „jsem hloupý“.

Často ve škole od učitelek a učitelů slyším „úplně demotivovaný, chybí jí motivace, nemohu ji namotivovat“.

Historky od dětí zase svědčí o tom, jak rychle se demotivují. Například kluk, který poté, co jim paní učitelka řekla, že „ti, co to mají hotové, si za odměnu spočítají další příklady“, mi řekl: „Už nikdy nechci být první.“

O tom, jak špatně může vypadat motivace v devátých třídách, se dozvíte v dalším článku, který vyjde příští týden.

A ano, rozumím záměru, že chceme, aby byli motivovanější a lépe pracovali.

Co je to motivace?

Motivace souvisí se slovem „hýbat se“. Motivem je tedy to, co s námi pohne k nějaké činnosti. Motivaci můžeme vnímat jako sílu, díky níž něčeho dosahujeme, přispívá k energetizaci organizmu a jeho zaměření. Součástí naší výbavy je, že fungujeme na základě vnitřních pohnutek, na základě vlastního zhodnocení toho, co chceme a potřebujeme nebo máme udělat.

Když se podíváme na vývoj, jasně u malých dětí vidíme, že k tomu, aby se učily, něco dělaly, nepotřebují pokyn od dospělého člověka. Motivace je tedy něco vrozeného, máme ji všichni. A mají ji i ty demotivované děti.

Souvisí to s emocemi, jedním z pilířů emoční inteligence je:

Vím, jak sám sebe, sama sebe motivovat.

Otázka pro vás:

Co vás samotné motivuje k nějaké činnosti? Proč něco děláte?

Jak motivaci dělíme?

Motivaci dělíme na vnější a vnitřní.

Vnější znamená, že nás motivuje někdo jiný. Všichni známe – je to cukr, nebo bič, odměna, nebo trest. Finance. Srážky ze mzdy.

Ve škole to jsou jedničky a pětky, puntíky různých barev, pochvaly a poznámky. Prostě cokoliv, čím my jako učitelé ovlivňujeme dítě s cílem přimět ho k činnosti, kterou bychom sami od sebe nedělali nebo která nemá smysl.

Je náhražkou tam, kde selháváme ve vytvoření podmínek pro fungování vnitřní motivace.

Takže – určitě je vhodné ji používat tam, kde samotná činnost smysl nemá. Ale pokud ji používáme tam, kde samotná činnost smysl má, tak dosahujeme paradoxu. Dítě tuto smysluplnou činnost přestává dělat bez odměny nebo hrozby.

Mnoho výzkumů na efekty vnější motivace hovoří o tom, že děti, co si hrají bez odměny a učitel je za to začal odměňovat, si přestávají hrát. Nebo se stále ptají, co za to. Proč bych to měl dělat bez odměny? Co za to dostanu?

Paradoxem potom je, když třeba tak smysluplná činnost, jako je čtení, je odměňována. A tím přestává sama o sobě dávat smysl a děti čtou jen kvůli známce.

„Proč se učíš? Abych měl jedničky. A proč chceš mít jedničky? Abych se dostal na školu.“

Vnější motivace má samozřejmě i přínosy, funguje tam, kde činnost sama o sobě smysl nemá. A nikdo by ji bez odměn a trestů nedělal. Rizikem vnější motivace jsou negativní emoce (bič), které jsou sociálně nakažlivé, brzdí kreativitu, vytváří stres, nechuť jít do náročnějších úkolů a vede k obavám ze selhání. Odměny (cukr) zase ubíjí vnitřní motivaci a vytváří závislost na vnější. Pozor na to, rychle se vyčerpá, a když dítě dlouhodobě selhává, tak je natolik demotivované, že přestává fungovat úplně. A bohužel, když stále jen motivujeme zvnějšku, tak se těžce znovu nastavuje motivace vnitřní.

Proto máme tolik naprosto demotivovaných teenagerů. Zkuste se na chvíli vžít do jejich kůže, do kůže těch, co říkají: „Ve škole se učíme jenom pro další školu.“

A přitom – znovu si vzpomeňme na menší děti – ony se učí rády. Někdy do doby, než přijdou do školy. A začnou se učit ne proto, aby něco věděly, ale kvůli jedničkám.

Naštěstí můžeme rozvíjet vnitřní motivaci.

Vnitřní motivace nastává tehdy, když máme nějaký cíl nebo vizi. Sebemotivace znamená to, že pracuji nebo dítě pracuje s vnitřními motivy – co mě rychleji dovede tam, kam chci a potřebuji.

Motivace cílem funguje, ale stále je to pouze o tom, že si stanovím cíl, až k němu dojdu, tak konečně budu šťastný/šťastná. Třeba že budu vydělávat hodně peněz a koupím si nové auto, a až budu mít nové auto, budu šťastný a spokojený. Budu spokojená, až se naučím anglicky. Má to tu nevýhodu, že dlouhodobě člověk není šťastný a spokojený a stále se za něčím honí. Znáte to – velké přípravy na Vánoce, státnice… A pak to nastane a často namísto spokojenosti je deziluze a otázka: „Kvůli tomuto jsem se tak snažila?“

Jinou možností, jak rozvíjet vnitřní motivaci, je motivovat se vizí a hlídat si spokojenost již na samotné cestě k naplňování vize. Jdu tím směrem a dělám malé kroky, které vedou k naplnění mé vize, zaměřuji se na proces.

Ve škole

Jak jen to jde, preferujme vnitřní motivaci a její rozvoj, minimalizujme vnější motivaci. Vnější motivaci, známky, smajlíky berme jen jako ukazatel – jsi na správné cestě.

„Neučíš se kvůli známkám, ale abys znal nové věci.“

Pozornost zaměřujme na proces, cestu, vizi, smysl a na podporování vnitřní motivace.

Co pomáhá vytvořit a udržet vnitřní motivaci?

MOTIVOVÁNI JSME,

KDYŽ NÁS DANÁ ČINNOST BAVÍ

A DÁVÁ NÁM SMYSL.

Můžeme se snažit, aby to děti ve škole bavilo.

A když nás to nebaví, tak pomůže, když znají smysl.

Jednoduše:

• Baví nás to.
• Baví to děti.
• Když je to nebaví a nás to nebaví, hledáme, jaký to má smysl.
• A ke smyslu odkazujeme.

Podmínky pro udržení vnitřní motivace:

• SMYSLUPLNOST
• SPOLUPRÁCE
• SVOBODNÁ VOLBA
• ZPĚTNÁ VAZBA

Smysluplnost

Z výzkumů víme, že pochopení smyslu a souvislostí je „odměňováno“ tím, že se uvolní endorfiny a působí příjemný pocit. Ty nás zaplaví, když něco pochopíme. To nás motivuje, abychom se vraceli k dané činnosti, pokračovali. Ve školách je často mnoho věcí, které nejen že děti nebaví, ale nevidí, k čemu jim to je.

Hledejte tedy odpovědi na otázky: „A k čemu mi to je?“

„Ještě nevíš, co z tebe jednou bude.“ „Trénuješ mozek.“ „Trénuješ paměť.“ „Učíš se zajímavosti o světě.“ „Ještě uvidíme, k čemu to bude.“ „Potřeba, aby ses dostal tam, kam chceš. Je to cesta.“

Prosím, malé děti neučte, že se učí kvůli jedničkám, ale ať je to baví a ať vidí a učí se hledat, jaký smysl to má. Protože později už je ty jedničky neutáhnou. A vidět smysl pomáhá také těm, co jedničky nikdy mít nebudou.

Spolupráce

Motivováni jsme, když můžeme spolupracovat, takže skupinová práce a její možnosti, podpora od ostatních při vytrvání na cestě.

Svobodná volba

Když potřebuji udržet vnitřní motivaci, pomáhá nám svobodná volba:

• Mohu si vybrat, na čem budu pracovat.
• Mohu si vybrat, s čím začnu.
• Mám více úkolů.
• Můj postup je respektován.
• Zpětná vazba

Aby se vnitřní motivace rozvíjela, potřebujeme vědět, jak se nám to povedlo či nepovedlo. Prosím, sdělujte ji růstovou formou. Děti a dospívající jsou lidé, kteří se rozvíjí, a vy máte na jejich rozvoji zájem.

Autor: Monika Čuhelová

www.monikacuhelova.cz