Minule jsem psala o vzteku, dnes to bude o pláči, který samozřejmě může být projevem vzteku i mnoha dalších emocí a pocitů.
A již tato první informace pro vás je vodítkem.
Jaké emoce jsou za pláčem dítěte schované? Z jakého důvodu pláče? Proč? Jaký cíl má pláč? Je projevem smutku po mamince a tatínkovi, strachu z toho, jak to ve školce bude, nebo obav, jak dítěti půjde či nepůjde odpolední spánek? Stýská se mu? Nechce jíst? Bojí se ostatních dětí? Má velký vztek, protože mu někdo sebral hračku? Je nejisté? Smutné? Cítí vinu či stud?
Ano. Jsme u našeho oblíbeného „porozumění“, jsme u „ledovce“. Pokud nerozumíte, o čem píši, tak se podívejte na předchozí články o emocích. Pokud rozumíte, tak zkuste porozumět dítěti.
Ne, neptejte se ho „proč“. Na otázku „proč“ opravdu mnoho dětí (i dospělých) rozumně odpovědět nedokáže. Natolik si ještě nerozumí. Mnohem lepší je otázka, „co se děje“, „co se stalo“. Pokud dítě nedokáže odpovědět ani na tyto otázky, tak nezbývá než pozorovat. Dívejte se, jaké to jsou situace, kdy se pláč objevuje, na jakou situaci jím reaguje. Když se loučí s tatínkem? Narodil se mu bratříček? Pláče po obědě, když se chystáte ke spaní?
A zkuste hovořit s dítětem na dané téma. „Co se děje?“ „Říkáš, že nevíš, co se děje. Vidím, že pláčeš. A mně se zdá, že to je vždy, když si společně hrajeme. Mohu pro tebe něco udělat?“
Prvním vaším úkolem je tedy porozumět, objevit souvislosti, porozumět chování dítěte a zkusit najít skryté emoce a potřeby. Co dítě potřebuje? Můžete mu to zajistit jinak? Nejjednodušší je vždy potřeba pozornosti. Pozor, pozornost není nic negativního. Mnoho dospělých mluví o potřebě pozornosti jako o něčem, co je malicherné a trapné. „Ono jen chce pozornost.“ Ano. Možná chce pozornost. Ale to není nic malého a divného. Potřebujeme ji všichni, ve skupinách, kde jsme, chceme mít pozornost. Můžete ji tedy poskytnout ve školce dítěti jinak? Optimálně tak, aby nemuselo předem plakat, aby ji dostávalo i bez pláče?
Pláč se může týkat i potřeby „schopný“ a boje o moc. Opět – můžeme doplnit tuto potřebu tak, aby se dítě cítilo, že „umí a dovede“? Aby mohlo rozhodovat? Pláče, protože narazilo na hranici, kterou jste mu dali? Nedovolili jste vše a ono začalo plakat? Ano, u dětí, co nemají z domu nastavené hranice, musíme počítat s tím, že srážka s limity někdy způsobí jejich pláč.
Totéž se týká i potřeby „spojený“, kdy zajišťujeme ve skupině dítěti pocit, že je potřebné, že bez něj to nejde. Takže ho různě zapojujeme a dovolíme mu, aby pěkně přispívalo dobrému blahu ve skupině.
A v neposlední řadě pláč souvisí i s odvahou být nedokonalé, s chutí se vyhnout a nezapojovat. Můžeme mu nějak dodat odvahu? Umožnit, aby se překonalo, vystoupilo z komfortní zóny, stalo se odvážnějším?
To jen takový stručný pohled na potřeby a emoce a jejich souvislost s pláčem. Ano, můžeme toho udělat nesmírně mnoho. V případě, že porozumíme.
Častým problémem učitelek a učitelů ve školce je: „Myslím, že dítě by nemělo potlačovat emoce. Já ho tedy nechávám vyplakat. Moje kolegyně je učitelka ‚ze staré školy‘. A ta si myslí, že děti plakat nemají. Pak to vypadá tak, že já mám dítě u sebe a ono pláče a pláče. Někdy se k němu přidávají i ostatní děti. A pak přijde druhá učitelka a ta řekne – utři si slzičky, ve školce se nepláče. A dítě si utře slzy a je klid. Podle mě to je zadupávání emocí, nechci to dělat, chci být empatická. Ale – jí to funguje, děti nepláčou. A mně to nefunguje, pláčou.“
Co s tím?
Mějte velké porozumění pro emoce. Buďte empatičtí, jak jen umíte a můžete. A zároveň učte děti jiným modelům chování. Ať umí jinak projevovat a vyjadřovat smutek, hněv, stud, bezmoc. Ať si umí jinak říkat o naplňování potřeb.
Protože často pak vidím děti i ve školách, které jen pláčou. Jsou povzbuzovány, aby se vyplakaly. A ony nedělají nic jiného, než že sedí a pláčou a pláčou a nechají se litovat. A jejich bezmoc se zvyšuje. A přicházejí o kamarády. Děti o nich říkají, že „ona jen pláče“ a „ten pořád jen bulí“. A děti to slyší a jsou ještě smutnější. A chce se jim plakat ještě víc. A jsme v takovém začarovaném kruhu sebelítosti, kdy sice, možná, necháváme dítě vyjadřovat emoce, ale nevede to ke zlepšení situace dítěte ani v kolektivu, necítí se lépe, neroste jeho emoční inteligence ani sociální dovednosti.
V praxi to vypadá tak, že v momentě, kdy je dítě v silné emoci a pláče, jej určitě pochovejte a vyjádřete mu porozumění.
A pak si s ním povídejte o tom, že plakat někdy pomáhá a jindy nepomáhá, že když je smutné, naštvané, bojí se… (emoci a potřebu doplňte dle situace dítěte), může dělat i jiné věci než jen plakat. „Co vymyslíme? Co jiného by ti pomohlo, abys nemusela plakat? Aha, no jo, do školky musíš, musíš tu zůstat po obědě, vadí ti, že si s tebou děti nehrají… (opět doplňte na základě porozumění). Rozumím, že je ti to líto, rozumím, že pláčeš. Co jiného můžeš udělat než plakat? Pomohlo by, kdybys mi to řekl? Pomohlo by, kdybys mi nakreslila obrázek? Zkusíme to prodýchat? Pomohlo by, kdybychom vyboxovali ten vztek do vzduchu?“
Nezapomeňte tedy – důležité je porozumění, vyjádření empatie a hledání jiného vhodného chování, které dítěti i vám pomůže, aby ve školce bylo lépe.
Krásný den.
Článek pro Vás napsala: Monika Čuhelová, psycholožka
_1000.png)