Snažíte se motivovat deváťáky a zkoušíte všechno možné? Máte pocit, že vaše slova nemají takový efekt, jak byste očekávali? Možná, že to děláte špatně. V tomto článku najdete příklady nevhodné motivace, které vyplývají z učitelské praxe. A nebojte, přineseme vám i odpovědi na to, jak to dělat lépe. Budeme rádi, když tyto rady využijete ve vlastní praxi.
Chápu, že v devátých třídách chceme teenagery motivovat:
- aby se učili,
- aby se dostali na školu,
- aby to vše dobře fungovalo.
A že někdy nevíme, jak na to.
Nevíme, jak rozvíjet tu vnitřní motivaci a reagovat a pracovat s tímto tématem.
A bohužel často to děláme úplně špatně.
Ale naprosto špatně. A to tak, že to má dopady nejen na školní výsledky, ale i na psychiku člověka, jeho lásku k učení a na duševní zdraví celé rodiny.
Přeháním?
Motivace
O tom, co to je, co je vnější a vnitřní, jaké máme výsledky výzkumů, jakým způsobem lze rozvíjet vnitřní motivaci, jsem psala v článku MOTIVACE VE ŠKOLE A ŠKOLCE.
Teď na to půjdeme velmi prakticky.
Jak vypadá špatná motivace aneb to nejhorší z mé praxe
Stále dokola se setkávám ve školách s tím, že učitel, učitelka deváťáky již od září motivují stylem:
„Jste úplně hloupí.“
„Jste k ničemu.“
„Nejhorší třída na matematiku.“
„Nikdy jsem neviděla někoho tak tupého na matiku.“
„Z vás nic nebude.“
„Vy se na gympl ani nehlaste.“
A pak ještě oblíbené: „Určitě si nedávej dvě gymnázia."
Kdyby to byla jedna škola. Ale bohužel to jsou zkušenosti teenagerů napříč.
STARÉ MYŠLENÍ v praxi, staré motivační přístupy, staré nastavení mysli.
Záměr?
Ano, tomu se dá porozumět. Chtějí teenagery namotivovat, aby se více snažili, více zabrali.
A ano, často to funguje.
Nakonec se mnoho z nich dostane na vysněnou střední školu.
A všichni nakonec budeme mít pocit, že je vlastně vše v pořádku a jinak to nejde.
Takové to „účel světí prostředky“.
Jenže – co to způsobuje?
- Stresy už od září.
- Dospívající si naprosto přestávají věřit a identifikují se s touto nálepkou.
- Doma brečí a připadají si hloupí.
- Pár z nich se vystresuje a dá si nikotinové sáčky.
- Pár z nich na to prostě bude dál kašlat.
- Pár z nich se bude hodně snažit, stresovat a nebude se mít dobře.
- V důsledku se nebudou mít dobře ani jejich rodiny – tedy rodiny těch, kterým na dětech záleží.
V dlouhodobém důsledku
- děti mají pocit, že jinak to nejde a že takto se to musí dělat, aby se někdo něco učil,
- což se přenáší do dalších životních sfér,
- v zaměstnání se následně takto nechávají motivovat,
- v zaměstnání z pozice šéfa motivují tímto způsobem své kolegy a podřízené,
- nastavuje to silný pocit bezmoci,
- děti a dospělí zůstávají ve fixním nastavení mysli.
A nakonec, ve výsledku
- se vlastně nemá moc dobře nikdo – ani dítě, ani učitel,
- jsme ve vysokých stresových obrátkách celý život,
- zhoršuje se naše duševní i fyzické zdraví,
- zhoršuje se kvalita našeho života.
Dál se tím roztáčí kolo NEZDRAVOSTI a teenagerky a teenageři, co jsou takto „motivováni“, nakonec říkají, že to bylo dobře.
„Někdo mi říká, že jsem tupec a ono vlastně to bylo fajn, protože díky tomu jsem se učil/a a obstál/a“.
Je toto to, co chceme, aby se děti učily?
Neměly by být základní školy příkladem něčeho jiného?
Výzkumy již máme, víme, jak na to lépe. Víme o fixním nastavení mysli, růstovém nastavení mysli (pokud ne, bude to v mých dalších článcích).
Rozumím
Jen vás chci ujistit, že rozumím tomu, že záměr mají učitelky a učitelé, co takto motivují, často dobrý. Že jim jde opravdu o to, donutit teens, aby se učili a obstáli, aby naplnili svůj potenciál.
Jaké jsou příčiny těchto postupů?
Nepředpokládám, že takto motivují proto, že teenagerům chtějí ubližovat nebo je nemají rádi nebo jsou to „zlí lidé, co si na dětech vylévají svou zášť“.
Z mých zkušeností takto mluví a motivují proto, že:
1. to neumí jinak – vlastně to ze svého pohledu dělají dobře a snaží se,
2. je ovládnou emoce a pak ta slova, která vypouští, nemají pod kontrolou.
Co s tím?
Jako učitelé se učte motivovat a komunikovat lépe:
- Používejte já-výrok, nenásilnou komunikaci.
- Oceňte každý malý posun.
- Vnímejte, co s dětmi vaše komunikace dělá a zda vede tam, kam chcete.
- Vzdělávejte se.
Pokud slyšíte svou kolegyni a kolegu, jak takto mluví, tak jim to zkuste říct.
Ano, je to risk.
Ale zvyšujete svou sféru vlivu a dostáváte se z pocitu bezmoci. A v důsledku děláte školu lepším místem.
Pokud vás ovládají emoce, tak
- pracujte se svou emoční inteligencí,
- přijměte zodpovědnost za své emoce – to, že jste se rozčílili, opravdu je sice reakce na to, co a jak žákyně a žáci dělají, ale zodpovědnost za vaše chování a za vaši emoci máte jen vy.
Pokud jste rodiče,
tak o tomto mluvte s učiteli. Klidně oceňte ten dobrý záměr, který tam vidíte. Ale jasně a zřetelně říkejte, že se vám nelíbí, když takto s vašimi dětmi mluví, a že to mohou dělat jinak. Mluvte s nimi o tom, co to dělá s vašimi dětmi.
A mluvte i se svými teenagery o tom, že
- nikdo nemá právo je takto urážet,
- motivovat se dá i jinak.
A dávejte si pozor, ať nespadnete do pasti chválení typu „ne, nejsi blbá, jsi chytrá“. To je další škatulka a v ní, prosím, teenagera neuvězňujte. Vznikne jen konflikt nebo vnitřní konflikt. Nastavte tam růstové sdělení zaměřené na proces. „Vidím, jak se snažíš pracovat. Koukám, jak často se tomu věnuješ. Rozumím, je to náročné. Oceňuji, že jsi zabral. Potřebuji, abys tomu dával více času a pozornosti.“
Naštěstí je všude kolem nás mnoho vzdělávání, knih, článků a učit se můžeme. Budeme to dělat i společně u mých dalších článků.
Tak to prosím nedělejte špatně.
Děkuji.
Autor: Monika Čuhelová, psycholožka
