Už je to dávno, co se mi tento příběh stal. Byla jsem mladá nadšená paní učitelka, spoustu věcí jsem však řešila pocitově a intuitivně, chyběli mi informace a pedagogická zkušenost.
V tom roce jsme měli ve třídě, děti, které si opakovaně hrály na zvířátka. Měli jsme zde plno kočiček a pejsků, kteří se společně kočkovali. Jindy si děti hrály na cvičené medvědy z cirkusu. Často také děti stavěly překážkové dráhy pro závody dostihových koní…
Hry byly charakteristické tím, že děti neustále lezly po čtyřech, štěkaly, mňoukaly, hýkaly šoupaly nohama a povalovaly se po kobercích. Lezly nejenom po podlaze, ale i přes velké kostky, lavičky, po žebřinách.
Lezení po kolenou není na škodu
Jedno zimní odpoledne se opět z naší třídy ozývalo štěkání a mňoukání. Pro Kačenku si přišla maminka, a když otevřela třídu, viděla skupinu dětí, jak si hrají na zlobivé kočky. Když jsem přišla do šatny, maminka se zeptala: „Paní učitelko, je nutné, aby moje dcera ještě v šesti letech lezla neustále po kolenou? Nestačím měnit punčocháče, stále má prošoupaná kolena.“
Maminka mě svojí otázkou překvapila, děti byly nadmíru spokojené, po spaní si užívaly hraní, do kterého jim nikdo nezasahoval. Nadechla jsem se k odpovědi, ale ještě vteřinu před jejím vyslovením jsem nevěděla, co řeknu. Pak ze mě naprosto nečekaně klidným hlasem a dobromyslně vypadlo: „Víte, když má nějaké dítě takovou potřebu k lezení, tak ho asi moc potřebuje.“ Maminka byla velice rozumná paní, můj argument přijala.
Dávno již nejsem začínající pedagog, ale paní učitelka babička, která cestou skrz svoji profesi nasbírala nějaké zkušenosti. Znalosti o lezení dětí díky této příhodě vstřebávám cíleně.
Když se dítě narodí, jeho první potřebou je spát, jíst, být v teple, cítit svoji maminku, její vůni, její dotek. Hlavním nástrojem, kterým dítě poznává svět, jsou jeho ústa. Postupně dítě objevuje svoje ručičky, nožičky, rozhlíží se doprava, doleva, přetáčí se na bok a pase koníčky, natahuje se pro předměty, „píďalkuje“, přitahuje nožičky pod bříško, až posléze leze.
Lezením rozvíjí koordinaci a motoriku
Lezení patří mezi nejdůležitější milníky ve vývoji dětí. Zaujímá veliký časový úsek, většinou trvá 4 až 5 měsíců, než děti dosáhnou samostatné chůze v prostoru. Při lezení dochází k posilování zádových i břišních svalů, propojují se hemisféry, zlepšuje se koordinace pohybů.
Mnoho dětí neleze vůbec, nebo jenom krátkou dobu. Takovéto děti se mohou jevit jako motoricky nešikovné, neobratné, se špatnou motorickou koordinací. Tyto děti bývají diagnostikovány jako děti:
- s poruchami učení,
- hyperaktivní nebo s poruchou pozornosti.
Doporučení rodičům je jasné, umožňovat svým dětem co nejvíce příležitostí k pohybu. A pokud to vaše dítě zrovna tíhne k lezení, vězte, že jeho potřeba k tomuto pohybu není samoúčelná. Díky lezení se zlepšuje koordinace pohybů. I proto se lezení často používá jako samotná terapie k lepšímu držení těla u dětí.
Napsala: Miluška Doležalová
