Učit jde i jinak aneb Školství je jak stařenka s hůlkou

Pomocí většinových zavedených metod vzdělávání, které pamatují císaře Františka Josefa, se ve školách učí na průměr, kdy ti slabší nestíhají a ti lepší se nudí. Všichni jsou nuceni sedět strnule v lavicích a poslouchat frontální výklad, aby ho co nejdůkladněji papouškovali v následných stejně nudných hodinách.
Z tohoto způsobu výuky se rekrutují průměrní zaměstnanci pro průměrné firmy či státní správu. Uvažovat o tom, že by snad mohl být student budoucí podnikatel a sám dávat lidem práci, je ve školách tabu, neboť podnikatel je v českých končinách podezřelá osoba, co zbohatla všelijak. Díkybohu se mnozí prosadí a jsou úspěšní, většinou však ne díky nám, ale navzdory naší výchově.

Zatímco současní studenti netuší, čím se budou živit, stejně jako to netuší jejich učitelé, místo potřebných měkkých kompetencí jsou nuceni se učit fráze a šprtat se mnohdy nepodstatné informace, které za prvé lze nalézt jedním kliknutím, za druhé strašně rychle zastarávají a za třetí bez jejich praktického využití jsou velmi rychle zapomínány. Pak už není prostor k výuce argumentace, prezentace, analýzy, nalézání inovativních řešení, logického uvažování, kritického myšlení, schopnostem vytvořit si vlastní názory a ty obhájit v následné smysluplné diskusi. Tedy dovednostem, které se nezapomínají a které budou využívány všude a po celý život.

Pokud někdo chce s českým školstvím něco udělat, musí se zaměřit na ředitele a učitele, neboť ti nakonec budou rozhodovat, jak výuka v konkrétní škole bude vypadat. Jen pokud se je podaří přesvědčit o nutnosti reflektovat dobu 21. století, pokud se je podaří přesvědčit, aby vystoupili ze své komfortní zóny a změnili své myšlení i způsob výuky, jen tehdy se stojaté vody v českém školství pohnou. Nic jiného nepomůže, ani tisíce reforem, zvýšení platů či změny Rámcových vzdělávacích programů. Stejně tak je nutné přesvědčit rodiče studentů, že způsob, jakým byli vzděláváni oni, už není to pravé ořechové v době digitalizace společnosti. A také studenty, že musí převzít zodpovědnost za své vzdělávání, neboť pokud se budou chtít prosadit, čeká je celoživotní vzdělávání, které se neobejde bez schopnosti umět se učit. Což je ale diametrálně odlišný pojem od našprtání se na písemku či ústní zkoušení. Začátek změn však musí být nastartován ve sborovnách a ředitelnách škol.

Knížka přináší čtenářům realistický pohled na české školství z pohledu autora Ing. Radka Sáblíka, který je ředitelem Smíchovské střední průmyslové školy. Jeho osobní zkušenosti z řízení školy, zavádění nových trendů, projektů a technologií můžou být inspirací pro další ředitele a učitele.