Jak na hravou výuku českého jazyka v MŠ u dětí s odlišným mateřským jazykem

Jako učitelky mateřské školy působíme ve školství již více než dvě desetiletí, za dobu své praxe jsme získaly mnoho zkušeností se vzděláváním dětí s odlišným mateřským jazykem v MŠ. Jednalo se však o delší a postupný vývoj v čase a postupné získávání zkušeností z praxe. Tyto zkušenosti jsme postupně třídily, shromažďovaly či se v nich utvrzovaly.

Když k nám poprvé do mateřské školy nastoupily děti, které nemluvily česky, a my jsme je měly vzdělávat, objevily se obavy, zda danou situaci zvládneme. Zásadním problémem byla ztížená možnost domluvy s jejich rodiči. Došlo k mnoha vtipným, ale i nevtipným situacím.

Stále se nám vybavuje příběh starý skoro dvě desetiletí, kdy k nám poprvé do třídy nastoupil chlapec z Mongolska. Naplánovaly jsme společný výlet a na nástěnku rodičům napsaly plakát, co si mají děti vzít s sebou. Došlo nám, že maminka mongolského chlapce neumí česky a my naopak neumíme mongolsky. A o překladači v mobilním telefonu jsme neměly ještě ani páru. (GOOGLE překladač byl spuštěn v roce 2006 a češtinu přidal do překladače v květnu 2008.) Tak co s tím? Maminku jsme pozvaly do třídy a snažily se naše přání vysvětlit. Maminka nechápala, i když jsme na ni „mluvily p o m a l u“. Nezbylo nám nic jiného než zahrát pantomimu. Cílem bylo pochopit, že děti potřebují batoh s malou dobrůtkou, pití a pláštěnku.    

Jedna z nás ukazovala popruhy batohu na zádech. Poté jsme ukazovaly na pláštěnku jednoho z dětí. Rukama jsme naznačovaly pohybem: „jíst něco malého“ roztažením prstů na ruce „a dobrého“ olíznutím. Pro symbol „pití“ jsme použily zvuk – glo, glo, glo. Jak to dopadlo? V den výletu přišla maminka s chlapcem do školky a vítězoslavně nám ukázala batoh. Poté maminka vytáhla z batohu láhev mongolského švestkového vína. Podala nám ho a přitom naznačovala pití. My jsme se vyděsily, že jsme si řekly o úplatek. Najednou se maminka začala smát a vytáhla z batohu pláštěnku, dobrůtku i pitíčko.

Od té doby se ve školce vystřídalo již mnoho dětí z různých zemí Evropy i Asie. Postupně jsme sbíraly zkušenosti, jak učit děti s odlišným mateřským jazykem česky. Samozřejmě učení dětí, které mluví slovanským jazykem, je jednodušší než učení dětí z ostatních zemí, kde se slovanským jazykem nehovoří.

Naše zkušenosti se postupně nabalovaly. Někdy bylo naše učení dětí pokus–omyl. Hledaly jsme různé způsoby, jak děti učit. Naše cesta není u konce, stále se učíme a získáváme další zkušenosti, jak děti učit česky a zapojovat je do kolektivu ostatních dětí, aby se přirozeně adaptovaly na prostředí české MŠ. Zjistily jsme, že některé děti se zpočátku aktivit nemusí účastnit, což nevadí, nenutíme je, děti se učí pozorováním a nasloucháním. Stalo se nám, že děti měly pouze pasivní slovní zásobu, tzn. že reagovaly na pokyny, vyplňovaly správně pracovní listy atd., ale mluvit začaly až po půl roce i déle.

Díky osvojení si českého jazyka nám děti mohou říct, když je něco bolí, že se jim jen stýská po mamince. Je jasné, že zpočátku nemluví v celých větách, ale pouze naznačí jedním slovem nebo gestem, co chtějí nebo potřebují.

A nyní pár tipů, které se nám při výuce češtiny v MŠ osvědčily:

• Při učení používáme různé typy her – pohybové, stolní, sluchové, hmatové či jiné, aby bylo učení pro děti atraktivní.
• Při učení často střídáme aktivity, abychom udržely pozornost a soustředění dětí.
• Učíme slovíčka k aktuálnímu tématu. Snažíme se děti slovíčka naučit před tím, než si o tématu povídáme s ostatními dětmi, aby děti částečně pochopily, o čem je řeč.
• Učíme se maximálně šest slov v jedné lekci. Během lekce se snažíme učené slovo co nejvíckrát opakovat, aby ho děti maximálně naposlouchaly a díky tomu si ho zapamatovaly. Dokud děti slovíčka neznají, neučíme další slovíčka. Držíme se pravidla „méně je někdy více“.
• Slova během dne opakujeme formou hry.
• Učíme za pomoci větších obrázků, aby byly viditelné i z větší vzdálenosti. Obrázky zalaminujeme pro snadnější manipulaci a větší odolnost. Pod obrázkem uvedeme název česky, abychom používaly stále stejný výraz pro pojmenování obrázku.
• Využíváme i reálné předměty.
• Učíme za pomoci maňáska, díky kterému získáme zájem dětí.
• Používáme jednoduchých gest, např. „pojď sem“, „nakresli“, a mimiky obličeje.
• Aplikujeme jednoduché a ustálené pokyny, které doprovázíme pohybem, např. „sednout“, „skákat“ atd.
• Učíme slova ve tvarech, které máme zažité a běžně je při mluvě s dětmi používáme, např. využijeme slova „holky a kluci“ místo méně používaného „děvčata a chlapci“.
• Ověřujeme si pracovními listy nebo hrou, zda děti slovíčka znají. Ověříme pokyny: „zakroužkuj na pracovním listu AUTO“, „přines AUTO“ atd.

A závěrem?

I když je nám jasné, že se jedná o náročnou práci, my ji chápeme jako obohacení života nás i dětí ve třídě. Mimo jiné poznáváme zvyky a kulturu jiných národů. Děti i my si uvědomujeme multikulturnost světa kolem nás, která se stává běžnou součástí našich životů. A umožňuje nám lepší orientaci v současném světě volnějšího cestování a možnost žití v jiných zemích.

Autoři: Mgr. Pavla Adamcová, Milena Šircová